Soufriere - jih Dominiky, potápění Soufriera a Scott's Head

Roseau - Soufriere - Nature Island Dive - potápění na Scott’s Head a Champagne reef - Sulfur Springs

Champagne reef, Dominika

Vstali jsme v 5:40 a dobalili poslední věci. Na zastávku na kraji vesnice jsme přišli s dostatečným předstihem, což je mým dobrým zlo/zvykem. Během půlhodinového čekání se k nám ale přidalo dalších 10 lidí a po příjezdu dodávky jsme se do ní snažili ve stylu „Tetris“ všichni naskládat…krosnu jsem měla téměř na hlavě, a to vše za pouho pouhých 9 XCD. Asi po 100 metrech jízdy k našemu překvapení dodávka zastavila a tři lidi vystoupili. Je to pro ně asi náročně sejít těch pár metrů z kopce. Cesta do hlavního města Dominiky Roseau trvala asi půl hodiny. Řidiče, na rozdíl od nás, příliš nevzrušovala úzká příkrá a klikatá silnice a čile u řízení telefonoval a jen tak občas se chytil volantu ve snaze řídit.

Ubytování Soufriere

Hlavní město Roseau se v tuto dobu teprve začínalo probouzet k životu. Pokusili jsme se tedy najít něco k snídani, ale nákupák otevíral až v 7:50, takže jsme nepohrdli pouličním stánkovým hotdogem a hot Coco tea (cena 5, 25 XCD), což by mohl být podle chuti čaj s kakaem. V jedné pekárně jsme se ještě nechali zlákat na guava turnover (2 XCD) a něco jako chicken curry pie (5 XCD).  Doplnili jsme také hotovost v bankomatu a vydali se hledat nějaký spoj na jih ostrova do města Soufriere. Bez problémů se nás ujal řidič autobusové dodávky a za 8 místních dolarů nás svezl na jih. Cesta opět trvala asi 30 minut. Vystoupili jsme v horní části vesnice. Podle počtu lidi posedávajících u malých obchůdků s potravinami jsme odhadli, že by se mohlo jednat o jakési centrum. Prošli jsme tedy dolů k moři a hned za první zatáčkou našli cíl naší cesty – potápěčské centrum Nature Island dive. Dojednali jsme si ponory a ubytování. Za divecetrem byla nová vila s bytem 2KK a terasou s výhledem na moře…naprosto úžasné, takže jsme kývli i na cenu 174 místních dolarů (65 USD).  Jelikož prý museli byt ještě uklidit, rozhodli jsme se trochu prozkoumat okolí a vypravili se na jih k Scott’s Head (30 minut cesta tam). Je to procházka kolem moře až k malé rybářské vesnici, za kterou vystupuje do moře malý poloostrov spojený s pevninou jen úzkou cestou. Nazývá se Cachacrou (doslova "klobouk, který byl sněden", což je možná odkaz na jeho umístění mezi Atlantikem na jihu a Karibským mořem na severu).

Po návratu jsme se ubytovali a trochu se flákali, přece jenom některé z nás včerejší výstup k Boiling lake mohl trochu unavit. Odpoledne jsme se vydali na průzkum vesnice Soufriere, nakoupili nějaké zásoby jídla v podobě konzervy a instantní polévky (9 XCD)…v podstatě se jednalo o to nejlákavější, co místní stánek nabízel. Také jsme objevili malý bar. Majitelem byl Angličan, jehož syn hraje v Británii kriket. V baru kromě nás a dvou obrovských černochů, kámošů majitele, nikdo jiný nebyl. Zprvu jsme se cítili trochu nejistě, ale po pár rumech Macoucherie (hlavní dominický rum vyráběný z cukrové třtiny) a rumových punčích se svět hned zdál trochu přívětivější. Jirka se dokonce pustil do čilé konverzace s ostatními dvěma hosty a já jen doufala, že je nějak nenaštve, protože vzhledem k jejich rozměrům by mohlo být i přátelské poplácání po rameni smrtelné. V dobrém rozmaru jsme opustili bar a šli se podívat na kostel u pláže…asi jedinou architektonicky zajímavou dominantu tohoto místa. Pod kostelem jsme našli na pláži horké jezírko. Je to v podstatě jen část pláže, kde zrovna vyvěrají horké prameny a v místě, kde se míchají s mořskou vodou, místní obyvatelé postavili malou hráz, která udržuje vodu na příjemné teplotě kolem 32 stupňů Celsia. Cachtání při západu slunce bylo nezapomenutelné.

Po setmění se ospalá vesnice změnila k nepoznání. Všechno bylo otevřené, na ulici postávala spousta lidí a snad před každým domem se grilovala kuřata. Ze všech domů, pojíždějících i stojících aut se linula hlasitá hudba. Z míst, která se ve dne zdála být opuštěná, byly najednou osvětlené bary plné hostů. Nadšení z této proměny nám vydrželo asi do 22 hodin, kdy bychom chtěli jít na rozdíl od místních spát.      

Náklady:

Autobus Laudat - Roseau 9 XCD, Autobus Roseau – Soufriere 8 XCD, kuře s rýží a pár panáků 24 XCD, grilované kuře na ulici 6 XCD, pečivo 5 XCD, konzerva fazole 6 XCD, instantní polévka 3 XCD, WC 1 XCD.

Potápění Dominika - Soufriera, Scott's Head

Scott's Head, Dominika

Další den jsme se probudili do klidného rána a jelikož jsme nebyli úplně nedomluveni na čas ponoru, zkusili jsme kolem osmé sejít k Dive centru, ale bylo ještě zavřeno. No čas zde plyne asi trochu jinak než u nás. Šli jsme tedy aspoň do vesnice koupit nějaké pečivo. Cestou zpět už nás ale vyhlížela paní vedoucí a hned jsme si šli vyzkoušet vybavení na ponor. Kolem deváté už bylo vše připraveno na lodi a mohli jsme vyrazit. První ponor byl super, spousta ryb, ale po nějakém čase se ani voda v Karibiku nezdála až tak tepla, takže jsem vcelku uvítala, že před druhým ponorem jsme zastavili u Dive centra a já si mohla dát v našem bytě horkou sprchu. Druhý ponor byl na velké zdi. Potkali jsme želvu s vysílačkou, perutýna (lion fish), dvě murény atd. Jinak perutýni nejsou v  Karibiku zrovna moc vítáni. Nepatří mezi jeho přirozené obyvatelé, ale  spíše jakýsi vetřelce, kteří se sem omylem dostali a nemají zde tudíž přirozené nepřátele. Jejich hojná populce nezadržitelně devastuje místní ryby a je zde tedy povolen jejich odchyt, který nám bravurně předvadl i náš průvodce.

kostel Soufriere

Odpoledne jsme poobědvali z domácích zásob a vyrazili na podrobnější průzkum Scott’s Head. Poloostrov za vesnicí kromě pár děl a zbytků britského opevnění nic speciálního nenabízel, ale výhled na celou zátoku byl opravdu skvostný. Na jídlo jsme se zastavili ve vesnici (kuře a ryba s rýží, čočka, místní zelenina za 35 XCD) a do večera jsme se už jen tak poflakovali. Samozřejmě jsme neopomenuli navštívit náš oblíbený bar. Dali jsme si 2x dva rumy (jamajský Appleton a opět Macoucherie, což je místní silný rum vonící po třtině). Za celou rundu jsme zaplatili 15 XCD. Cestou domů jsme se ještě nechali zlákat v místním fastfoodu na dva kousky pizzi a buchtu na ráno. Noční život ve vesnici tentokrát nebyl tak bujarý, takže po honu na komára jsme bez problémů usnuli.

Za to ráno nás jakýsi kohout vzbudil už ve 4:30. Po páté se navíc přidali další, takže ze spánku už nic nebylo. Tohle sblížení s venkovem nám nějak moc nevyhovuje. Paní majitelka přišla po půl deváté a my čekali, co se bude dít. Dostali jsme nového potápěčského průvodce Oskara, který nebyl zrovna dvakrát upovídaný, ale pod vodou nám to vynahrazoval. Mezi ponory jsme tentokrát zůstali na lodi a na druhý ponor se přesunuli k Champagne reef. To je místo, kde z mořského dna vystupují bublinky vulkanického plynu, a vy máte pocit, jako když plavete v obrovské sklenici šampaňského. Po příjezdu jsme se rozhodli, že další den se posuneme na sever ostrova do Portsmouth, takže jsme potřebovali uhradit ponory a ubytko.

restaurace Soufriere

Jelikož jsme ale neměli dost hotovosti a bankomat by až v Roseau, byli jsme vcelku rádi, že se dalo v Dive centru platit kartou. Terminál ale bohužel nefungoval, tak jsme se dohodli s paní majitelkou, že to zkusíme tak za půl hodiny. Když se ale paní majitelka neobjevila ani po hodině, vykašlali jsme se na čekání a vypravili se k Sulfur Springs. Jsou to horké prameny, které stékají z kopců za vesnicí a jsou zachyceny do několika malých bazénků. Místo je trochu utopeno v lesích a z bazénků bohužel fungoval jen jeden, ale voda byla příjemně teplá. Celá lokalita má ambice stát se útulným místem pro rodinné pikniky, ale chce to ještě asi trochu více času. My jsme zde potkali jen jednu italskou rodinku a jinak pusto, prázdno. Cestou zpátky jsme se zastavili u bytu s vírou, že tam bude i majitelka a zaplatíme jí, ale potkali jsme jen našeho kapitána, jak s lahví rumu posedává na pláži.
Nevypadal zrovna v zodpovědném stavu, ale stejně se mu snažili vysvětlit naši situaci a prý že se pokusí předat majitelce vzkaz. Bylo ještě docela světlo, takže jsme se rozhodli pro poslední průzkum okolí a vydali se směrem k vesnici Gallion. Začalo se ale zatahovat a cestou jsme nepotkali nic zajímavého, tak jsme to po chvilce vzdali a raději zamířili na večeři do restaurace - Rodney's Wellness Retreat, kterou jsme potkali cestou k Sulfur Springs.

stonožka, Dominika

Restaurace vypadala docela luxusně, byla spojena s malou botanickou zahradou a stanovým kempem. Úrovni odpovídaly i ceny, ale jídlo bylo naprosto úžasné (ryba a kozí kari, sušený kokos a kokosová šťáva, cena 110 XCD). Jelikož jsme tam byli jako jediní hosté, odráželo se to i na pozornosti, která nám byla věnována…prostě paráda. U bytu už nás vyhlížel kapitán…tentokrát již bez rumu, ale stál stále na nohou a dokonce prý potkal majitelku a hned jí prý za námi pošle. Zaplacení kartou proběhlo tentokrát bez problémů a my mohli jsme začít plánovat přesun na sever. Večer nás v bytě ještě překvapila pěkná "breberka" (jakási mnohonožka...nebo co to bylo). Věděli jsme, že tyhle potvory...nevím, zda zrovna tahle, neptala jsem se...mohou být jedovaté, tak jsme se pustili do honu se smetákem a snažili se jí přesvědčit, aby byt opustila. Docela jsme se přitom zapotili, ale ve dvou jsme ji zvládli vyhnat.