Andalusie, Španělsko

Potápění Gibraltar - Camp Bay

Zima se začala blížit a my za celý rok nevytáhli paty. Tak jsme se začali rozhlížet a dali dohromady rychlo-odskok do Malagy a přilehlých španělských končin andaluských. Přivedly nás k tomu levné letenky, jak jinak.
Pro začátek krátký geograficko/historicko/kulturní přehled. Španělsko je rozděleno do 17 autonomních regionů. Druhým největším a nejlidnatějším je Andalusie ležící úplně na jihu u pobřeží Středozemního moře a kousek u Atlantiku. Jeho pobřeží je marketingově pojmenováno Costa del Sol a zhruba 700 let tu vládli Muslimové. Andalusie sousedí s britským Gibraltarem, jezdí odsud trajekty do Maroka a do dvou španělských měst na africkém pobřeží.
Deník jsme si cestou sice tentokrát nepsali, ale jelikož to byl krátký výlet, povedlo se dát to po návratu do kupy.



Deník (a někdy i nočník)

Ve čtvrtek 17/10 jsme asi v jednu po obědě zanechali práce, sedli do auta a za zhruba 3 hodiny se blížili k Norimberku. Jelikož jsme podle hodin seřízených podle Gabčiny cestovní horečky vyrazili nehorázně brzy, měli jsme spoustu času na zastávku v Hersbrucku. Malé ospalé městečko, ale jako stvořené na procházku a kafe. Na letišti jsme odtamtud byli za méně než půl hodiny, parkoviště se dá najít snadno i bez GPS. Sice před naším zamluveným parkovištěm byla cedule, že je plné, ale ceduli jsme objeli a na parkoviště se v pohodě vmáčkli. Tohle byl náš první let s RyanAir, takže jsme očekávali striktní pravidla a byli jsme připraveni co do počtu zavazadel, online check-inu a tak, ale všechno nakonec proběhlo bezproblémově. Ale pro příště - s odletem v 20:35 je zbytečné být na letišti v pět, poněvadž check-in přepážka otevře nějdříve v půl sedmé... Let pak byl OK, za tři hoďky jsme vystoupili na letišti v Malaze. Bylo teplo a příjemně, přestože byla půlka října. Z letiště jsme chytli vlak, jezdí i chvíli po půlnoci. Ten nás za 10 minut dovezl do centra města, kde jsme měli zamluvený hotel Pension Terminal (Booking.com). Je přesně mezi stanicemi Malaga Central a Malaga-Maria Zambrano, skutečně je tři minuty chůze od každé. Akorát musíte vědět, kudy k němu jít - nám pomohla GPS. Zvenku je potřeba zazvonit, ale dveře nám recepční otevřel během pár sekund, recepce je otevřená 24 hodin. V pokoji jsme padli na postel a za pár minut jsme spali.
Náklady: letenky RyanAir €108, parkování na letišti v Norimberku €54

Tapas a pivo

Přes všechna předsevzetí jsme v následující den vstali pozdě. Kromě lenosti za to mohla absence světla venku, okno vedlo do úzké ulice a sluníčko tam skutečně vychází později. Když jsme se v deset konečně vyhrabali ven, vyrazili jsme na procházku do Malagy. Nejdřív jsme šli směr jih po Explanada de la estación k přístavu, nebo aspoň tam, kde jsme přístav očekávali. Byl tam, ale jen nějaký nákladní a oplocený. Takže podél plotu, kde mimochodem dost lidí "jogovalo". Došli jsme ke kanálu, který Malagou protéká a přes který je spousta mostů. Náš hotel byl na levém břehu, kdežto centrum města je celé na pravém. Samozřejmě jsme v první řadě ignorovali jakékoliv památky nebo pozoruhodnosti a hledali jsme jídlo. Záhy jsme kafe i pečivo našli, a nutno Španělům přiznat, že co do pekáren a kaváren, nabízí toho hodně, všude a vždy. Obchůdků a stánků (suvenýry, oříšky a tak) je všude plno.

Další kroky nás postupně dovedly na Alameda Principal, k informačnímu centru (kde nic neměli, kromě mapy) a pak po Molina Lario k místní katedrále s jednou nedostavěnou věží. Postupně jsme proťapali okolí náměstí Plaza de la Merced, až jsme se unavili a na tomto náměstí sedli na malý oběd - pivko a tapas.  Po obědě kolem ruin římského amfiteatru na hrady Alcazaba (dole, novější) a Castillo se Gibralfaro (nahoře, starší, kopec se jmenuje Gibralfaro). Oba rozhodně stojí za to, na ten horní je to ale delší procházka (spodní je třeba obejít zvenku, není průchozí). Alcazaba je taková spletitá cesta do mírného kopce, uvnitř všude rostou citrusy (byly na tom nějaké pomeranče nebo mandarinky), jsou tam brány, zahrady, kaktusy, kytičky, věže, sochy, domy, výhled na město, a všude teče voda. Moc pěkné, Arabové měli v 14. století o dost pohodlnější bydlení než Evropani. Castillo je starší a menší, ale je výš a tudíž lepší výhled. A má masivnější hradby, po kterých se dá chodit.

Radnice, v pozadí Paseo del Parque

Po sestupu zpátky dolu (bohužel stejnou cestou, jiná tam asi nevede) jsme se koukli k místní aréně pro koridu, dovnitř se jít nedalo. Pak konečně do toho přístavu, ale kromě hezkých loďek tam nic moc nebylo. Pláž Malagueta sice vypadá super, ale hned při vstupu mě zhnusil psí trus - to mi přijde fakt ekl. Co mi náladu spravilo byl ale park Paseo del Parque podél přístavu. Všude dlaždičkované lavičky, fontánky a podivné rostliny. Mimochodem hnedka za ním je radnice (ayuntamiento) s dalšími budovami a parčíkem ve tvaru lodi - z hradu je to báječně vidět. Tudy jsme se vrátili zpátky do centra a po krátké procházce po hlavní třídě Marqués de Larois (zrovna tam byla výstava barevných koz, něco jako tenkrát krávy po Praze) jsme zapadli do Taco Bell. To sice není moc španělské, ale nikdy jsem v tomhle fastfoodu nebyl a chtěl jsem vyzkoušet, jak ostré jejich omáčky můžou být. A teda jídlo dobré, ale pálivost nuda, salsa picante fuerza byla trošku pálivá, ale zažil jsem lepší. Odpoledne jsme zakončili dalším tapas menu, převážně vegetariánské, ale i tak velmi dobré.
Vrátili jsme se na hotel přichystat si zavazadla na další den a trochu si odpočinout. Sice jsme plánovali vyrazit později večer ještě na něco k snědku, ale nakonec z toho byla jen noční procházka na nádraží Maria Zambrano, kde jsme našli spoustu restarací (otevřených i pozdě v noci a plných teenagerů), a dál po okolí. Restaurace frčely, bylo toho tam spousta, ale nakonec jsme si nic nedali.

V sobotu jsme sbalili saky paky, odcupitali na nádraží Maria Zambrano a vlakem odfrčeli na letiště. Hledání garáží s půjčovnami aut ještě šlo, ale najít kancelář firmy Firefly, u níž jsme měli zarezervované auto, nebyla sranda - nebyla tam žádná cedule, dokonce ani zvenku se nedalo poznat, ve kterém patře garáží vůbec jsou. U všech půjčoven byla fronta a především, jak jsem očekával, natáhli nás úplně nehorázně. Místo necelých €50 + cena za plnou nádrž (Opel Corsa má maximálně 45l nádrž, a plná rozhodně nebyla) v rezervaci jsme zaplatili víc než €200. Pochopitelně nám vnutili pojištění, které jsme si sice vzít nemuseli, ale i tak - třeba DPH nezahrnuté v rezervaci je dost nefér. Srovnejte sami:

Firefly - cena půjčení auta při rezervaci a při převzetí 

Prostě firmy pracující s auty (půjčovny i prodejci) jsou šmejdi všude a je třeba s tím počítat a nekazit si dovolenou.
Každopádně auto jsme měli a bez dalšího otálení jsme se vydali směrem Torremolinos. Kus za městem jsme na chvíli zastavili na snídani s výhledem na údolí. O kus dál jsme dorazili do turistického centra jménem Marbella. Zaparkovali jsme na ulici a u parkovacích hodin jsem měl první příležitost vyzkoušet španělštinu. Parkovací automat mi totiž tisknul nějaký nesmyslný čas, tak jsem to konzultoval s dalším řidičem a došli jsme k tomu, že jsem si úspěšně zaplatil parkování až do pondělí. Víkend se totiž platí jen do sobotního poledne.

Oběd

V první řadě jsme hledali dive centra, abychom zjistili, jestli se vůbec máme s kým potápět, protože jinak bychom jeli někam dál. Obě dive centra byly v maríně, první bylo zavřené a u druhého se naopak asi 10 lidí s výstrojí připravovalo. Tak jsme jim dali 15 minut, aby vypadli, a šli jsme se zeptat paní do kanceláře, jak na tom jsou. Ta nás velmi rychle vyřídila - mají plno open water kurzů na celý týden a čas mít nebudou. To nás trochu vyvedlo z míry, tak jsme šli na oběd - fantastická rybka a grilované kalamáry. Jelikož bylo docela brzo, seděli jsme tam sami a vrchní se nám krásně věnoval.
Po obědě bylo druhé dive centrum otevřené a my se velmi rychle domluvili na potápění následující den v Gibraltaru. Prý tam jezdí každou neděli, poněvadž je menší provoz. Legrační bylo, že majitelé dive centra byli Finové - co byste ve Španělsku čekali.

Pension Juan

Když už bylo potápění, šli jsme najít ubytko. V okolí křižovatky Avenida Severo Ochoa a Avenida Nabeul je několik hotelů a hostelů, zvlášť v malých uličkách kolem. Dost snadno jsme našli Pension Juan, který měla Gabča ve svém připraveném seznamu. Paní domácí byla fajn, kromě dobrého ubytování poradila, kde zaparkovat, kde nakoupit, kam se podívat a tak.
To bylo poslední zařizování ten den, na víc jsme už neměli náladu, takže zbytek dne jsme strávili koupánim, nákupy (jídla, jak jinak), touláním po městě. Večer jsme to nakoupené jídlo a víno spořádali a těšili se na neděli na potápko.

V neděle jsme vstali ještě za tmy, poněvadž stejně jako na letišti, i v dive centru musí Gabča být půl hodiny předem, přestože je to od hotelu 5 minut chůze. Přesně v osm tam začali štrachat, dorazil Jan a Norem Hakonem, dalším potápníkem do naší skupiny. Vyrazili jsme chvíli po osmé jejich Land Roverem do Gibraltaru, cesta trvala necelou hodinu a na hranicích proclení asi 10 minut. Jan říkal, že se tam jezdí potápět každou neděli, protože v neděli nefungují duty free shopy a tudíž je provoz výrazně nižší. Projeli jsme celé město až do Camp Bay, kde jsme měli oba ponory naplánované. Je to taková škaredá betonová zátoka, ale dalo se tam zaparkovat a vstup do vody je tam dobrý - buď z pláže anebo krok z mola. Ustrojení jsme byli za chvíli, dali jsme si briefing a šup do vody právě z pláže. Vraky (dokonce auto), rybky, rejnoci v písku, hromada malých hvězdic pod pneumatikou, chobotnice v pneumatice, akorát viditelnost nic moc, tak 10m. Po ponoru jsme bohužel nenašli lahvičku s vlastnoručně namíchaným defogem, kterou jsme nechali ležet na zídce u pláže - buď nám ji ukradli ostatní potápěči nebo ji někdo vyhodil jako odpad. Po pauze jsme dali druhý ponor z mola, podobný průběh.
Cestou zpět Jan zastavil natankovat, protože v Gibraltaru je výrazně levnější benzín. Následovala asi hodina a půl fronta na hranicích. Prý se to stává, španělská vláda tak znepříjemňuje lidem cestu do Gibraltaru za utrácením peněz. Asi to bude pravda, všude kolem čejicí fronty aut na gibraltarské straně byly oficiální cedule omlouvající se za kroky španělské vlády.
Po návratu do Marbelly jsme skočili na pláž a Gabča vlezla do vody potřetí za den a poprvé bez dvou neoprenů na sobě. Konečně jsme si taky prošli i neturistickou část města (tj severní), našli hezký park s jezírkem se želvama, a úplně nakonec si dali večeři v japonské restauraci.

Ronda - Puente Nuevo

Jelikož ponory byly za námi a Marbellu jsme viděli, byl čas posunout se dál. V pondělí jsme cestou přes hory a doly dojeli do města Ronda, kde je nejstarší býčí aréna, boží výhled, most Puente nuevo a pro nás tudíž spooousta focení. Ubytko jsme našli na první pokus, parkování bohužel kus dál, protože uličky v centru nejsou na auta úplně stavěné. V podstatě se v tom městě dá jen procházet a kochat, což jsme přesně dělali - staré město, hradby,  arabské lázně, starý most a další atrakce. Cestou jsem konečně koupil churros s čokoládou, oblíbenou snídaňovou dobrotu, takové koblihové těsto ve tvaru tyček. Většinou se dá koupit jen ráno, ale někdy se poštěstí najít i později. Po celodenním sezení v autě a chození po městě jsme den zakončili válením, večeří a vínem na pokoji. Abych nekecal, po jídle jsme ještě zvládli večerní procházku s pokusem o poslání pohledů. Hledání pošty se povedlo, ale jisti jsme si nebyli, schránka byla taková divná, tak jsme si před vhoyením pohledy raději vyfotili, abychom to případně mohli dokázat. To nás ale zase dost unavilo, takže jsme se pro jistotu ještě zastavili v malé hospůdce na caňas (mrňavé pivko) a tapa ančovičky.

Ráno po nákupu pečiva jsme odjeli z Rondy, zpátky z hor. Bohužel typické horské počasí, mlha a zima, znemožnili cestou vyhlídky, kterých bylo požehnaně. Jen pár kochacích zastávek, nedalo se odolat, i když přes mlhu nic nebylo vidět, ale jinak jsme jeli na jeden zátah až do Tarify. Tarifa je nejjižnější město Španělska, o chlup níž než Gibraltar. Zaparkovali jsme u hradeb, které z vělké části ještě stojí, prošli se po městě, ale stejně jako v horách bylo celý den zamračeno a občas dokonce mrholilo. Průběžně jsme směřovali k vytyčenému cíli - hotelu Africa. Našli jsme po malinkém bloudění uličkami Starého města. Musí se tam zvonit, recepce ale funguje celý den a mimo běžné hodiny je dostupný telefon. Recepční mluvil trochu anglicky a dost španělsky. Ubytovali jsme se ve stylovém pokoji, recepční (nebo majitel, težko říct) nám ukázal parádní terasu na střeše, pak ještě poradil místa na parkování. Ale zrovna auto jsme nakonec nechali tam, kde už bylo - u hradeb to bylo docela blízko. Hodina byla pokročilá, restaurace dost zavřené, takže oběd jsme si dali nouzově v kebab fastfoodu na ulici Calle Batalla del Salado, což je docela rušná velká ulice od stroměstské brány Puerta de Jerez. Po obědě dokončení procházky okolo města a po hradbách. Místní hrad na jižním rohu je zrekonstruovaný z prostředků EU a taky zavřený, nic překvapivého. Jmenuje se Castillo Guzman El Bueno, pojmenovaný po středověkém legendárním obránci Tarify.

Tady přesně jsme

Od hradu i z hradeb je docela pěkná vyhlídka na Afriku do Maroka, a za pár minut se dá přejít po molu až k ostrůvku, kde je nebo byla nějaká vojenská základna a kam se nesmí. Je to ale nejblíž k Africe, jak to jen šlo. Západní městská pláž je dlouhá, nic moc hezká, a na severní straně dost plná kitesurfařů. Na pláži třebas lidi venčili psy a u kitesurfařů bylo pěkně škaredý bláto, celkem humáč, ale na druhou stranu u výlezů z pláže aspoň byly sprchy. Na koupání nebylo počasí, ale popravdě mě to tam do vody ani netáhlo. Ti psi na plážích je fakt prokletí.

Středu jsme věnovali výletu do Gibraltaru. O tom zvlášť v článku o Gibraltaru...

Fuengirola

Čtvrtkem začal náš návrat. Odjeli jsme z Tarify, zastávili ve městečku Fuengirola, ze kterého se vyklubalo moc pěkné místo. Velmi upravené, v létě asi dost zaplavené turisty, ale takhle na podzim dost klidné. Dali jsme si oběd na pláži, byl tam obrovský výběr restaurací. Prošli jsme se na místní hrad,  zavřený, jak jinak, ale moc pěkné okolí a park. Ale stejnak vevnitř asi nic nebylo, skrz škvíry v bráně jsme viděli jen jakoby nějaké lešení, možná podium pro vystoupení. Tak jsme na prázdné pláži aspoň skočili do vody, zaplavali si, a pak odjeli a jeli až do města Nerja nějakých 50km za Malagou. Tam jsme si trochu pobloudili při hledání hotelu, pak zazmatkovali při tankování (ručička palivoměru se ani nehnula, tak jsme tam nalili zbytečně moc benzínu, což mě vzhledem k předchozímu odrání autopůjčovnou docela nakrklo).

Plaza Balcon de Europa

Ve městě se dá zaparkovat v podzemním parkovišti v centru, přímo pod náměstím, na němž stojí radnice. Tam nejezděte, je to dost drahé. Parkování je na veřejném parkovišti zadarmo, poradili nám to v hostelu Dianes, který byl nejlevnější, co jsme vůbec ve Španělsku využili, a současně jeden z nejlepších ve všech směrech. Následovala povinná procházka po městě a nákup mrňavého pečiva buňuelos, na které jsem se chystal celý týden. Prodává se na váhu a jsou to takové vzhledem koblihy, plněné různě buď krémem nebo čokoládou nebo jinými věcmi, mňamka. Z atrakcí je na pobřeží vyhlídka Balcon de Europa, což je taková visutá terasa, docela pěkné, ale ten výlet na Kokořín byl lepší. Pojmenoval to španělský král, když tam byl na výletě. Když jsme se tak zbytek večera toulali po městě, ukázalo se, že to tam dost žije, všude spousta obchůdků, lidí, podniků, a třebas i indických restaurací. Neodolali jsme, protože v jedné měli Gabčino oblíbené mango chicken.

Ten Balcon de Europa je sice víceméně jen turistická atrakce, ale i tak jsme vyrazili na východ slunce v půl osmé. Nebyli jsme sami, pár dalších turistů čučelo a fotilo s námi. Když show skončila (slunce bylo nahoře a za mraky), šli jsme podél pobřeží, v pekárně nakoupili sladkosti a kafe a dali si snídani na pláži.
Zajeli jsme k místním jeskyni Cueva de Nerja, která je druhou a asi větší atrakcí než vyhlídka. Tam bylo lidí až hanba, a hlavně chtěli za vstup nějaké nekřesťanské peníze, tak jsem to odvolal. Pokusili jsme se aspoň vyfotit veverky, které kolem pobíhali. Cestou k jeskyním je ale třeba docela pěkný akvadukt. Místo jeskyní jsme si dali paellu na Balcon de Europa, jsme holt spíš jedlíci než turisti.

To byl fakt už konec dovolené. Po obědě jsme skočili do auta, dojeli do Malagy, na letišti vrátili auta (mimochodem, skutečně bez problému - vrácení klíčků bez čekání během minuty, žádné kontroly a nic, to se jim musí nechat), ubytovali se v osvědčeném hostelu Terminal, kde jsme spali i po příjezdu, a vyrazili na poslední caňa a tapas nedaleko nádraží Maria Zambrano. Let, Norimberk, 4 hodiny jízdy, zastávka u rodičů (kdo by vařil) a byli jsme doma.