První den na Fiji - Nadi

Jirka mě s dovolenou na Fiji příjemně překvapil a samozřejmě jsem se hrozně těšila. Nejen na to, že skoro po roce konečně vypadneme ze Sydney, ale hlavně na teplo, které člověk po zimě strávené v Austrálii dost ocení. Odlétali jsme ze Sydney 14. zaří brzo ráno, tudíž k mé tradiční cestovní horečce se ještě přidaly starosti, jak se tak brzo dostaneme z Manly na letiště. Nakonec, teda asi hlavně proto, aby měl Jirka ode mne pokoj, jsme se nechali za nemalý peníz odvézt taxíkem. No aspoň do bylo bez nervů.



Fiji nás přivítalo trochu nevlídně. Zatažená obloha, dusno a vlhko, ale teplíčko. Mé mírné zklamání trochu vylepšil hlouček místních umělců hrajících při výstupu z letadla na ukulele. Vybaveni cennými informacemi z Austrálie, jsme hned po odbavení letěli vyměnit peníze. Prý na letišti je jediná směnárna. Odpoledne jsme ale ve městě objevili spoustu bank a směnáren, takže letiště opravdu není ten jediný spásný bod, kde se dají směnit peníze. Další informací, kterou jsme si přivezli s sebou bylo, že v příletové hale se na nás vrhnou davy ziskuchtivých taxikářů, kteří se nás budou snažit nahnat právě to toho jejich taxíku a patřičně nás oškubat. Po chvilce hledání jsme narazily na jednoho taxikáře, jenž nás byl ochoten odvézt do Nadi Bay hotelu za 7 dolarů. Což bylo o více než polovinu méně, než jsme se byli ochotni zaplatit. Ani do taxíků nás moc nenaháněl a odkazoval nás na jiného taxikáře, že ten prý bude rychlejší. Když jsme asi 10 minut čekali na rychlejšího taxikáře, slitoval se nad námi, a vzal nás do hotelu. Dozvěděli jsme se od něj pár zajímavostí o Fiji. Třeba, ze většina cen v obchodech je smluvních tzn. že reálna cena zboží je tak polovina toho, co obchodník nabídne. Také, že ten divný tmavý kouř, který je vidět už z letadla, je od vypalovaní polí s cukrovou třtinou a také, ze už hrozně dlouho nepršelo a že bude pršet buď dnes a nebo zítra. Poslední informace mě první den v tropickém ráji příliš nepotěšila. Po pár minutách jízdy podél hnusných, občas jen plechových, domků, nás vysadil u našeho prvního hotelu. V recepci nás přivítaly dvě Fiji lady s jejich typickými afroúčesy a pozdravem Bula. Hotel byl malý a příjemně útulný. Pokoj předčil naše očekávání, klimatizace, sociálka a lednice... bohužel prázdná. Za okny jsme měli bazén s barem.
Jelikož jsme samozřejmě byli natěšeni na zážitky, hned jsme vyrazili do města. Cestou na autobusovou zástavku jsme zjistili, že taxikář nekecal a začalo vydatně pršet a všude se vytvořilo takové mazlavé bahno…směs prachu a vody. Chvilku jsme čekali na neoznačeném místě, kde postávalo ještě pár lidí, než s hrozným řevem přijelo něco jako autobus a ještě za jízdy z něj začali vyskakovat lidi. Nastupování proběhlo podobně, takže pán nastupující za mnou mě dost pošlapal. Cena autobusu 50 centů je pro člověka zvyklého na ceny v Sydney doslova šokem. Pravdou je, že odpovídá kvalitě. Většina autobusů toho na první pohled už dost zažila a docela se divím, že se ještě udrží pohromadě na silnici. Také, vzhledem k řevu linoucímu se z motoru, pochybuji o funkčnosti veškerého zařízení. Pro vstup a výstup slouží jen jedny dveře u řidiče. U vstupních dveří, které snad nikdy nebyly zavřené, si musíte dát pozor, abyste nezakopli o motor. Další věc, která mi tu trochu chyběla, byla okna. Proti dešti jsou používány zelené igelitové plachty srolované nad každým otvorem pro okno. Jízdenky zde slouží spíše jako dekorace motoru a jsou někdy doplněný květy nebo minioltáři. Zastávky jsou zde, stejně jako v Austrálii, na znamení (bohužel jsem nepřišla na jaké). Pro znamení na výstup se používá provázek pnoucí se podél každé strany autobusu.
Po pár minutách zběsilé jízdy jsme se dostali do centra Nadi. Je to taková dlouhou ulice se spoustou obchůdků a hlavně spoustou naháněčů, kteří se snaží každého dostat do svého obchodu a něco...cokoliv... vám velmi „výhodně“ prodat. Jelikož obyvatelstvo na hlavním ostrově je půl na půl místní a Indové. Tak Indové se vás snaží zatáhnout do jejich části ulice a nadávají na místní a naopak místní nemohou vystát Indy. V rámci obchodní taktiky se s vámi všichni hned seznamují a podávají vám ruku, což při místních teplotách a vlhku není příliš příjemné. Také zde přicházíme k poznatku, že místo australského „Jak se máš“, zde používají „odkud jsi“. Ptají se nás na to všichni a všude a Česká republika je pro většinu neznámá země někde na konci světa. Procházení městem se začíná postupně měnit ve shánění něčeho k jídlu. Od rána jsme měli jen chleba a sušenky v letadle. Bohužel většina místních restaurací v nás nebudí příliš důvěru. Máme obavu do nich vstoupit, natož tam něco sníst. A čím více se blížíme ke konci hlavní ulice, tím více je to tam pochybnější a špinavější. Jediné co nás tam zaujalo, byla velmi barevná budova se spoustou věžiček na obzoru. Zjistili jsme, že je to hinduistický chrám (nejstarší v celém Pacifiku). U vstupu jsme museli zaplatit 7 dolarů a sundat si boty, abychom si ho mohli pořádně prohlednout. Také jsme byli pozváni na indickou vegetariánskou večeři zadarmo, ale já už jsem umírala hlady, tak jsme raději zašli na normální jídlo do indické restaurace.
Cestou do hotelu začala bujet moje averze vůči místním taxikářům, protože nás furt všude otravovali. Nakonec jsme ale do jednoho taxíku nastoupili, protože nám nabídnul autobusovou taxu v naději, že z nás pak dostane víc...ale jsme přece Češi, tudíž se musel spokojit s dolarem.
V hotelu jsme už jen relaxovali, zašli si zaplavat do našeho luxusního bazénu a pak do místní restaurace, kde hrála živá kapela na kytárů a ukulele. K večeři jsme si dali rybu v kokosu a banánový desert. Jídlo bylo vynikající, takže o to více jsem litovala, když jsem zbytek večera strávila na záchodě. No první den dovolené jsem si opravdu „užila“ a jen jsem doufala, že se můj žaludek uklidní a počasí se zlepší a vůbec všechno proběhne bez problémů.