Z Airlie Beach jsme to vzali dál na sever. Cestou jsme se zastavili v městě Bowen. Vyjeli na kopec nad městem odkud byl 360 stupňový výhled. Pak jsem se ještě vykoupali na místní pláži a přesunuli se do dalšího města Ayr , kde jsme se ubytovali. Vybraný kemp byl vcelku útulný a hlavně pekelně levný (17 dolarů), tudíž jsme se rozhodli ušetřené peníze roztočit v jednom ze dvou přilehlých barů. Zde jsme ale narazili na nekompromisní barmanku, která mě a poté i Míše odmítla nalít. Mezitím, co jsme mazali pro nějaký průkaz, Jirka jako nejmladší z nás si spokojeně uskrkával své pivo...pěkně nefér. Poté co barmanka zjistila, že nám místo na 18 táhne spíš na 30, hrozně se nám omlouvala a celý večer jsme neměli jediný problém. Další den jsme dorazili do Townsville . Hned jsme se ubytovali v kempu u pláže a vyrazili do města. Příjemnou procházku po promenádě jsme si ještě více zpříjemnili jídlem, kávou a nejakých tím lahodným nápojem...tentokrát bez ukazování průkazu a podobných problémů. Cest

Když jsem ráno vykoukla ze stanu, zdálo se, že naše tři dny v ráji - jak jsou Whitsundays ostrovy nazývány - nebudou zrovna obšťastněny nejlepším počasím. Už u balení stanu se to potvrdilo. Jen co jsme se nasoukali do auta, začalo vydatně pršet. V Airlie Beach - město odkud jsme měli vyrážet na loď - jsme se proto rozhodli přečkat nepohodu v kavárně a dali si na zlepšení nádady vydatnou snídani. Po dobu našeho občerstvování nejen že déšť neustával, ale navíc v celém městě vypadl proud, což dost hatilo plánovené nákupy a navštěvu internetu. Nakonec se to ale trochu umoudřilo, takže jsme zvládli oboje a natěšeni jsme odjeli do přístavu čekat na loď. Podle instrukcí z agentury jsme tam měli být hodinu před naloděním - což se ukázalo jako naprosto zbytečným, protože první člověk se ukázal až asi po 50 minutách. Samotné nalodění proběhlo docela v pohodě. Na horní palubě jsme byli seznámení s chodem lodi (jak se splachuje záchod apod.) a ostatními pravidly. Také nám byla přidělena místa na

Ráno jsme se probudili opět kolem sedmé, už se z toho stává skoro zvyk. Rychle jsme se zabalili, odepsali z hostelu, naskákali do auta, kam už Gabča stihla pěkně srovnat zpátky všechny naše věci, a poodjeli do Hervey Bay na Esplanade , takovou promenádu u pláže. A jali jsme se hledat, kde nám dají snídani. Věřte nevěřte, v 8:15 ráno na maloměstě to není až tak jednoduché. První kavárna nám přišla zbytečně drahá, druhá ale už byla fajn, tak jsme tam usedli a spořádali dvě anglické snídaně (full english breakfast), pár kafí a jeden domácí jumbo muffin. Fantazie, zvlášť po dvou dnech na konzervách. To nám dodalo sílu, abychom vyrazili. Ne moc daleko, už po nějakých 100km jsme opět stavěli ve městě Bundaberg (čtěte Bandabbbrk, jinak se vám Australani budou smát, přestože nevědí, že původní výslovnost je jiná). Každý, kdo v Austrálii nějaký čas pobyl, jistě ví, že toto jméno nese i nejslavnější rum australské provenience, Bundaberg rum nebo zkráceně Bundy . Město Bundaberg je jak jinak do

Ráno jsme vstali časně, už před půl šestou. Před recepcí hostelu na nás čekala Toyota Landcruiser , lepší než jsme čekali. Sice Toyota jako Toyota (připomínám, že my jezdíme v Toyota Camry ), ale dalo to trochu práce zvyknout si na tak velké auto. Po krátké instruktáži k řízení s pohonem všech čtyřech (4WD) a k ježdění po písku jsme dostali klíčky a vyrazili přeházet věci z jednoho auta do druhého. Jak jsme až později zjistili, udělali jsme to téměř dokonale, až na jednu drobnost - tyčky od stanu. Bez těch se stan postavit nedá, ale k tomu až pozdějí. Jakmile bylo vše naloženo, vyrazili jsme - špatným směrem, jak jinak. Trochu jsme si pobloudili po Hervey Bay, ale jeden dotaz na člověka na ulici a už jsme pádili správným směrem, k River Heads , místu, odkud odjíždí trajekt na Fraser Island . Cesta to byla nečekaně dlouhá, přinejmenším půlhodina, takže jsme dorazili jen pár minut před odjezdem lodi v 7:15. Nalodili jsme se mezi posledními auty a záhy jsme vypluli. Plavba zabrala asi 50

Sice moc nepršelo, ale ráno nás bohužel nepřivítalo nejvlídněji. Po rychlé snídani, jsme se i tak vypravili do města. Kemp byl docela blízko centra, takže jsme to dali pěšky. Procházka nás ale natolik zmohla, že po dosažení výchozího bodu, jsme zapadli do místní nádražky a trochu doplnili energii. Pak už jsme pokračovali dle našeho průvodce Lonely Planet. Jedna historická...dokonce už možná 100 let stará...budova míjela další a další. Takže po pár metrech jsme opět zapadli do jedné z putik na občerstvení. Když jsme poté prohlídli Parliament House a zrovna rekonstruovaný Old Parlament House vypravili jsme se na opačný břeh řeky k velkému ruskému kolu. Zde jsme ještě objevili Pagodu z výstavy Expo a příjemný park na relax. Jelikož jsme tak nějak ušetřili den oproti našemu plánu, na druhý den jsme se vypravili kousek na západ do Koala parku . Taková malá ZOO, kde krom Koalího duchoďáku a mateřské školky, je pavilón plazů, sem tam nějaký krokodýl, pár dravých ptáků a samozřejě klokani a

Ráno jsme si trošku pospali, protože jsme se rozhodli zůstat v kempu i další noc. Překvapením proto bylo, že nám Jirka po návratu z recepce sdělil, že naše místo už je na další noc zarezervovaný. No takže jsme rychle sbalili stan a vyrazili k cíly dnešního dne a to Movie Worldu ...což je tématický zábavní park ve stylu filmů. Hned u brány nás uvítala ohromná horská dráha. S Míšou jsme ji hned zavrhli a vypravili se na průzkum. Na konci byla vesnička ala divoký západ a také takový sešup člunem z velkýho kopce. To nás s Míšou hned zaujalo, a proto jsme se postavili do fronty na loďku. Jirka vzhledem k vlhkosti této atrakce raději počkal s foťákama dole před atrakci. Původně jsme čekali, že jen nastoupíme do člunu, vyvezem se nahoru a pak se svezem dolů. Ale hned na začátku jsme jen trochu popolezli a už jsme padali pozadu do jakéhosi vodou zaplněného dolíku. V tu chvilku se mě zmocnila panika. Tím pádem jsem si plavbu zbytkem westernového městečka moc neužila. Pak už jsem se jen křečovit

Tak jsme se tedy rozhodli a 19. září jsme našlápli náš rodinný vůz Toyota Camry, nabrali naši kamarádku Míšu, která nás aspoň do Cairns bude rozptylovat a vyrazili jsme ze Sydney směr sever. Samotné balení věcí do auto nám zabralo docela dost času, takže jsme samozřejmě chytli pateční odpolední špičku. Navíc jsme po 11 hodinách letu, kdy jsme sotva zamhouřili oka, nebyli úplně svěží, takže jsme dorazili jen do Hunter Halley a našeho oblíbeného kempu v Cessnocku . Na další den jsme naštěstí nabrali trochu energie a dojeli až do Coffs Harbour (se zastávkou v Nelsons Bay , kde jsme původně mysleli, že něco zajímavého bude a dospěli jsme k závěru, že tam zajímavého není vůbec nic). Cestou do Coffs Harbour nás nepotěšilo přehřívající se auto a předpověď počasí na noc. Do auta jsme dolili vodu a statečně postavili stan, který jsme při noční bouřce museli dost přidržovat, aby vydržel…poprvé jsem byla ráda, že jsem přibrala nějaké to kilo. Další den jsme vyrazili do Byron Bay . Ještě jsme ce

Jak jste si všimli, poslední dobou píšeme dost sporadicky. Začali jsme totiž už naši cestu kolem Austrálie a nejsme moc často u počítače. Ale žádné strachy, zážitky i fotky pečlivě zaznamenáváme a postupně se sem všechno dostane. Právě teď jsme ve státě Queensland a chystáme se vyplout na dvoudenní plavbu po Whitsundays. Drže palce, ať se vrátíme, a těšte se na milión fotek :) Cestování zdar!

Stejně jako při letu do ČR jsme si naplánovali takzvaný stop over , mezizastávku. Při letu zpátky to byl Hong Kong . V tomhle městě jsme ještě nebyli a zdálo se to jako dobrá příležitost se tam alespoň narychlo podívat. Let s Lufthansou nebyl o mnoho lepší než let Singapore-Mnichov, přesněji byl co do kvality úplně stejný. Snad jen letušky a letušáci byli milejší (a hezčí). Ale i hnedka přílet do Hong Kongu byl dost nasírající. Dost málo jsem spal (to je vůbec můj problém při dlouhých letech) a po výlezu z letiště jsme vyrazili vyměnit peníze. Naneštěstí jsem si nepamatoval PINy ani jedné ze svých karet. Po několika pokusech a nouzové kontrole PINu uloženého na internetu jsem zjistil, že mi PIN na kreditní kartu dokonce nefunguje. Na podpis mi nikde nic nedají. Nakonec jsme vybrali peníze z poslední zbylé karty, české kreditní (čtvrtá v pořadí) - sice drškuju na Českou spořitelnu jak jen můžu, ale v tomhle případě nezklamala. Dále, vylezli jsme ven, našli autobus, který měl jet k našem

Tak jedeme domů na asi šestitýdenní návštěvu rodiny, přátel a dvou svateb našich kamarádů. Abychom si zpestřili cestu a lépe se vyrovnali s časovým posun zastavili jsme se na jeden den v Singaporu . Před odletem ze Sydney jsem samozřejmě trpěla mou standardní cestovní horečkou a to hlavně proto, že jsme se snažila natřikrát sbalit všechny naše věci tzn. jednou domů, jednou na cestovani po Austrálii a zbytek do Činy. Na letiště nás odvezl náš známý Dušan. Dorazili jsme docela brzo, ale já jsem aspoň byla v klidu. Po pár hodinách čekání jsme zjistili, že náš let je o pár hodin opožděný, takže místo ve 4 odpoledne jsme měli letět až kolem 7 večer. Byli jsme trochu rozmrzelí, ale nakonec jsme to rozdýchali pár drinky sponzorovanými naší leteckou společností. Kolem sedmé už jsem byla tak rozptýlená, že už mě vůbec nevzrušoval nahlášený důvod zpoždění, a to technické problémy letadla. A na nedávné nouzové přistání letadla této letecké společnosti jsem si už ani nevzdechla. Let probíhal v p

28/5/2008 Ráno jsme začali zatím neúžasnější snídaní, protože jsem si vyžádala jiný než ananasový džem, a Jirka si poručil Coco Samoa , což je něco mezi kakaem a kafem, akorát že děsně sladký. Plán dněšního dne bylo prozkoumat východ a jih Savaii. První zástávka byla u Saleaula Lava Fields a sousední vesnice Fagamalo . U vchodu jsme dostali průvodkyni s poměrně slušnou angličtinou, která nás dovedla přes lávou zaplavený hřitov ke zbořenému kostelu. Musím připustit, že to působilo vcelku monumentálně...jen zdi a černa láva na zemi. Pak jsme se ještě dostali k Virgin grave ...což byl hrob jakési dívčiny, který láva obtekla. Váže se k tomu pověra, že prý nabádala vesničany, aby v neděli nepracovali, a asi 20 let po její smrti přišla láva a zničila celou vesnici a jen její hrob ušetřila. Vzhledem k tomu, že láva postupovala několik let, neměla tato pohroma nějak extra zvlášť ničivé následky na životech. Po této prohlídce jsme výrazili na nejzazší bod toho dne a to Blowholes. Cesta z hlavn